Seniorské euro

Po mnoho let jsem se spolu s našimi zákazníky díval z pahorku nad Avignonem na jeho slavný most. Nikdy jsem ale na něm nestál. Nebyl jaksi čas. Teď už nejsem průvodcem, času mám dost, i řekl jsem si, že je třeba to napravit.

Stojím před pokladnou, nad ní svítí poplatek za vstup na most: „dospělí, 5 euro“. Pokládám pětieurovou bankovku před paní pokladní. Koukne na mě a pronese: „senior“. Ne jako otázku, jen jako potvrzení jejího předpokladu. Přikývnu a cítím se poněkud zahanben a taky drobátko uražen. Mohla to aspoň ze zdvořilosti vyslovit otázkou a tím mi dát chabou naději, že na něj ještě nevypadám.

Nu, což. To jedno euro, co mi vrátila za snížené seniorské vstupné, bylo malou náplastí na moji ješitnost, ale aspoň to.

Vracím se z Provence po dálnici a na odpočívadle mě zláká vidina smažených křidýlek. Hned u vstupu výhružně stojí dva mohutné terminály na objednávání přes dotykový display. Pro mě postrach. Pak si s úlevou a nadějí všimnu, že u pultu je stařičký dobrý snímač platebních karet. Radost netrvá dlouho, mladík za pultem mi dává najevo, že nefunguje. Mám jít k terminálu.

Zřejmě si všiml mého zoufalého výrazu, a tak se s úsměvem nabídl, že půjde se mnou a objedná mi. Jeho prsty přímo tančí po obrazovce, ani nestíhám kývat na jednotlivé volby. Vzápětí vyjíždí papírek s číslem objednávky. Kdybych to musel dělat sám, asi bych zůstal o hladu. Inu senior.

Z vděčnosti jsem mu tedy dal to ušetřené seniorské euro.

Ondřej Herdegen