Zmlsaní Římané a stavební div Antiky

Tak nějak předpokládáme, že za každým významným stavebním počinem stojí nějaký seriózní a velevýznamný důvod. A vidíte, za vytvořením jednoho z nejdůmyslnějších projektů římské doby stála prostá touha dosyta se cachtat v lázeňském bazénu.

To bylo tak:

V době kolonizace francouzského jihu Římany a vzniku Provence bylo vybudováno několik měst, mezi nimi i Nimes. Osada vznikla na strategickém místě u pramene vyvěrajícího ze svahu. Zpočátku šlo vše hladce, ovšem nejhorší, co se může městu stát je, že se mu tam začnou stěhovat lidi. Pramen záhy nestačil zásobit vodou rostoucí počet obyvatel a už vůbec nestačil pokrýt zálibu Římanů v koupání se v lázních.

Nebýt to Římané, zřejmě by se odstěhovali jinam. Ti však na to šli se svojí pověstnou velkorysostí a důmyslností spojenou s precizností. Bez map (natož digitálních), bez navigačních pomůcek (natož GPS) v nepřehledné krajině porostlé hustou a neprostupnou macchií dokázali zjistit, že když vezmou vodu z říčky L´Alzon pod nynějším provensálským městečkem Uzés vzdáleném bratru 20 km vzdušnou čarou od Nimes a akvaduktem ji přivedou do města, budou mít vody dost. Základní předpoklad byl přitom splněn. Zdroj vody byl o cca 20 m výš než město Nimes (jak to tehdy zjistili, ví sám pánbůh, tedy Jupiter).  Co na tom, že v cestě bylo údolí řeky Gardon hluboké bezmála 50 m!  „Tak postavíme most“, řekli si. A jak řekli, tak udělali. A udělali ho tak důkladně, že vydržel vést vodu sedm století. A byl by schopen ji vést dodnes, kdyby ostatní části akvaduktu nerozebrali vandalové. Pardon, Vandalové.

Až se na Pont du Gard pojedete někdy podívat (tak se ten most jmenuje), zkuste popojít pár set metrů dál od mostu, do oné pověstné macchie a představte si, že máte jen otesanou kládu s vydlabaným žlábkem naplněným vodou (tak nějak vypadala tehdejší vodováha) a máte přivést vodu žíznivým a poživačným obyvatelům Nimes akvaduktem, který nakonec měřil kolem 50 km.

Holt, digitalizace není všechno.

Ondřej Herdegen